Děti potřebují hranice

  • Stanovování hranic

Stanovit hranice může pouze osobnost, která přijme sama sebe a ví, že ji její okolí přijímá i s jejími nedostatky. Teprve potom když známe sami sebe, můžeme přijímat i děti a naslouchat jim. TO ALE NEZNAMENÁ, ŽE SE PODVOLÍME VŠEM JEJICH POŽADAVKŮM. Někteří rodiče chápou výchovu jako naprosté neomezování dítěte. DĚTI ALE POTŘEBUJÍ PEVNÉ VZORY, podle kterých by se mohly orientovat. KDYŽ CHYBÍ PEVNOST, DĚTI ZKOUŠÍ HRANICE TESTOVAT ("Co se asi stane, když udělám toto?") Pedagog i rodič musí být pevní v postojích, hlase, musí být klidní a vyrovnaní, aby je děti respektovaly. Rodiče chtějí, aby jej jejich děti měly rády, a tak se bojí určit hranice sobě i druhým. Avšak mnoho problémů spočívá v neurčení hranic. děti začínají vyhledávat extrémní situace, aby na sebe upozornily. Touží po jistotě s pravidly. JE NUTNÉ VŠÍMAT SI SITUACÍ, KDY DĚTI HRANICE PŘEKRAČUJÍ. Lhostejní rodiče se uchylují k trestům a zákazům. Zákazy ale vedou k tajnostem a lžím. Stanovení hranic je založeno na vzájemné úctě, respektování dětského těla i duše (psychiky).

  • Úzké hranice nebo přílišná volnost

Děti jsou od přírody zvídavé bytosti, a tak se chtějí učit řešit různé situace a zacházet s různými předměty. Aby se ujistily o svých schopnostech, musí si problémy "osahat". Musí se také naučit snášet neúspěch, a tak bychom je před některými zkušenostmi neměli chránit. Jsou schopné využívat své bezmocnosti ve svůj prospěch. Dětský strach a nejistota vyvolávají u dospělých (rodičů) pozornost a citové reakce, poté s nimi může dítě manipulovat, jak se mu zlíbí.

V dnešní době je trendem absolutně volná výchova. TA má ale velmi negativní dopad právě na dítě (není schopné navazovat sociální vztahy a kontakty). Příliš velká svoboda vytváří neosobní odstup, vyvolává u dětí strach z osamělosti a může vést k odporu, roztržkám, agresivitě a velkému odstupu. V takovém chování můžeme vypozorovat hledání opory a orientace, smyslu a blízkosti. Někteří lidé přílišnou volnost střídají s impulsivními tresty, z toho se však dítě naučí pouze to, že "hranice určuje ten, kdo je silnější", a tak se hranice stávají trestem.

K dítěti musíme mít respekt, musíme si vážit jeho přání a potřeb, ale NESMÍME VYJADŘOVAT SVÉ CITY KUPOVÁNÍM VĚCÍ!!! Z praxe víme, že to nefunguje, DÍTĚ TÍMTO ZPŮSOBEM K DOSPĚLÉMU RESPEKT NEZÍSKÁ.

  • Překračování hranic

Hranice ukazují dětem, jak daleko mohou zajít. Děti ale rády zkouší pevnost hranice a reakce dospělých. Hranice je třeba určit i v  jednání s dítětem. Nekonečné vyčítání a kárání děti neposlouchají ("jedním uchem tam, druhým ven"). Když už rodič ale nějaký rozkaz dá, musí si trvat na svém ("KDYŽ SE NĚCO ŘEKNE, TAK TO TAK BUDE"), jinak u dítěte ztrácí respekt, protože sám hranice nedodržuje. 

V rodinách se vytrácí komunikace plná prožitku, soucítění, vyprávění příběhů, a tak se nemůžeme divit tomu, že děti berou rozhovor s rodičem jako nepříjemné vyptávání. 

Děti potřebují vědět, co si v určitých situacích mohou dovolit a co ne. Aby odhadly hranice, neustále situace testují. Rodič nesmí říct: "To se neděla.", ale: "Už dost, rušíš mě". Musí také dbát na to, aby dítě poznalo rozhodnost v hlase a postojích.

Když děti vnímají hranice jako nepřiměřené, chápou je je jako trest a bojují proti nim (porušováním pravidel).

  • Denní režim

Je nutné nechat dětem volný čas k zahálení, ke hrám, ale MUSÍME SI ZAVÉST TZV. DENNÍ RITUÁLY. Rituály poskytují zvyky a ty vytvářejí jistotu a spolehlivost. Společně domluvená pravidla a postupy zabraňují hádkám. DĚTI POTŘEBUJÍ PEVNÝ DENNÍ PROGRAM. Mezi rituály patří např. vstávání, snídaně, čtení pohádky před spaním, atd. 

Rodiče i děti musí respektovat vzájemnou potřebu klidu a času sama pro sebe (určí si, kdy se do které místnosti nesmí).

  • Důslednost, výjimky, tresty, agresivita

Stanovení hranic není trest. Při jejich určování musíme přemýšlet, jak budeme reagovat, když dítě hranice poruší. Avšak někdy je nutné využít výjimky. Výjimka znamená pro dítě projev úcty a respektu. 

Když dítě příliš zlobí, rodiče často sáhnou pk tělesnému trestu (pohlavek, facka, plácnutí přes zadek), ale neuvědomují si, že BITÍ POKOŘUJE DŮSTOJNOST. DÍTĚ SE BRÁNÍ (mstí se a k tělesným trestům přímo provokuje). TÍM UKAZUJE RODIČI, JAK JE VE VÝCHOVĚ BEZMOCNÝ. Někteří rodiče trestají tím, že dítěti odepřou pohlazení, objetí, atd., to ale posiluje vzájemnou neúctu. 

DĚTI POTŘEBUJÍ VYCHOVATELE, KTERÝ DĚLÁ CHYBY A JE SCHOPEN JE PŘIZNAT. Potřebují kontakt s osobou, která je schopná přijmout dítě i s jeho nedostatky, výstřelky, prohřešky a netrestá ho za ně fyzicky, ale ani slovně. Pamatujme, že DĚTI SE UČÍ NÁPODOBOU (co vidí, to dělají, tak se chovají, atd.). 

Kdo určuje hranice, musí počítat s projevy nenávisti. 

  • Závěr

Děti potřebují hranice kvůli jistotě (bezpečí), orientaci a opoře. Hranice poskytují dostatečný prostor k utváření sociálních vztahů i vlastního "já". Děti potřebují povzbuzení a citovou oporu. Přehledná a jednoduchá pravidla a denní rutina pomáhají dětem vyznat se v životě. Musíme dětem ukázat, že zkušenosti jsou spojené s námahou.

Hranice dávají dětem pocit bezpečí, uvnitř je chrání, při porušení přichází riziko. 

 

 Zdroj: Rogge J.;Praha, Portál 1996 (přepracovala T. Slováčková, B. Jarolímová)

Back to Top